Home page / Historie pražské architektury

Historie Prahy a její architektura

Mimořádná krása Prahy je dána členitým terénem vltavské kotliny, kde je rozloženo její historické jádro. Je na křižovatce dálkových obchodních cest, strategicky vhodných výšinách. Její podmínky pro osídlení byly vždy příznivé. Je v centru Čech i Evropy. Doklady osídlení Prahy sahají hluboko do pravěku. Praha je místo, kde se postupně sjednocovaly české kmeny do mocného raně feudálního státu. Slované žili v Praze již v 5. a 6. století. Knížecí dynastie Přemyslovců si v Praze vybudovala sídlo v 9. století.

Pražský Hrad stojí na místě přemyslovského hradiště z let 880 - 890. Přemyslovské sídelní hrady byly dva. Pražský, na levém břehu byl i po založení biskupství v. r. 973 centrem církevní organizace státu. Navazoval na levobřežní osídlení na hradčanském návrší. Dnes je to Malá Strana s archeologickými nálezy, již ze 7. století.

Druhý hrad Vyšehrad, byl zbudován na protějším, pravém břehu Vltavy, na místě původního hradiště. Hlavním panovnickým sídlem však byl jen přechodně a to v letech 1070 – 1140. V obou  podhradích postupně vznikaly dvorce velmožů, obydlí služebnictva a osady kupců. Tomuto sídelnímu útvaru se říkalo Mezigrady. Těžiště osídlení bylo na pravém břehu, kde v místě průsečíku dálkových cest vzniklo tržiště, dnes Staroměstské náměstí. U něho byl opevněný Týn s knížecí celnicí a překladiště zboží. Kolem přístupových cest k tržišti, mimo sídel domácího obyvatelstva, vznikaly sídelní okrsky cizích kupců. Němci měli osadu na Poříčí s kostelem Sv. Petra, kupci z románských zemí žili na západ od tržiště, u kostela Sv. Linharta, Židé obývali prostor mezi tržištěm a vltavským brodem.

Od 11. století se stavělo již z kamene. Byly to románské rotundy, kostelíky, domy a dvorce. Jejich počet a provedení činilo z románské Prahy zcela ojedinělý sídelní útvar v tehdejší Evropě. Oba břehy od poloviny 12. století spojoval kamenný most. Dominanta Pražského hradu, se siluetou rozlehlého kláštera premonstrátů na Strahově byla úchvatná.

V době velké vnitřní i vnější kolonizace se zakládala nová, již gotická města. V letech 1232 - 1234 bylo v Praze založeno Havelské Město s kostelem Sv. Havla, tržištem a královskou rychtou. Bylo to první kolonizační město pro kolonisty z Bavorska. Jedná se o dnešní prostor Ovocného a Uhelnného trhu, Rytířské a Havelské ulice. Současně se v r. 1333 za Václava I., budovaly městské hradby, aby se tím i nová čtvrť mohla připojit ke staršímu osídlení. Opevnění bylo výsadou města, ale jinak byl to majetek krále i když byl zbudovaný na náklady města. Součástí opevnění byly i hranolovité věže. Havelská brána se zachovala v domě Rytířská 16 (12) čp.404. Opevnění bylo vysoké až 12 metrů a široké 2 metry, nahoře mělo cimbuří. Věže byly vysoké až 30 metrů (dvě věže se dochovaly v Bartolomějské 10, 12 a 4,čp.310 a 313). Tato vzniklá, pevně ohraničená část se později nazývala Staré Město Pražské. Měla vlastní právo a postupně se rozvíjející samosprávu. Staré Město, mimo pravidelného založení Havelské čtvrti, si ponechalo rostlý půdorys, daný sítí cest, včetně tvaru Staroměstského náměstí. Začínaly se stavět kláštery a špitály pro nové duchovní řády. Hladina řeky se zvedala při budování nových jezů a terén města se musel zvedat navážkami. Díky tomu jsou nyní v suterénech budov uchovány původní kamenné domy z románské doby.

Na levém břehu bylo v r. 1257 založeno Přemyslem Otakarem II. Menší Město Pražské ( dnešní Malá Strana) včetně opevnění. Jeho část, 2 metry silná s kvádříkovým obkladem, je zachována na nádvoří Valdštejnského paláce. Menší Město Pražské bylo řízené magdeburským městským právem. Šlo o pravidelnou lokaci s rozlehlým náměstím a augustiánským klášterem u hradební zdi. Do opevnění města byl začleněn i areál Komendy johanitů. Začátkem 14. století přibyly k dvěma pražským městům i Hradčany, založené královským purkrabím Berkou z Dubé.

Nejvíce byla Praha rozšířena za doby Karla IV. Tehdy se stala centrem Svaté Říše Římské. V r. 1348 bylo Karlem IV. založeno Nové Město Pražské, na rozloze 7,5 km, se třemi rozlehlými hlavními náměstími (dnešní Senovážné, Václavské a Karlovo). Ulice byly široké 18 – 27 metrů a spojovaly staroměstské brány s branami v opevnění v místech, kde ústily vstupy dálkových cest do města.

Kolem Nového Města se budovalo 3 roky opevnění z 27 tisíc vozů lomového kamene, v délce několika kilometrů. Karlova Praha byla uzavřena hradbami od Vyšehradu přes Karlov až k Vltavě, dále k Pražskému hradu, přes Pohořelec a Strahov a dolů k Újezdu. Na hradě vznikala jižní parkánová zeď a upravovaly se Bílá a Černá věž. Část opevnění zůstala dodnes na svahu Petřína, říká se jí Hladová zeď. Nahoře byla zakončena ozubením se strážními věžemi pro královské střelce. Říká se ..Stavba byla zahájena r.1360-62, kdy v zemi byla neúroda, hladomor a epidemie. Říká se jí Hladová, protože jí panovník dal stavět, aby hladem trpící chudáky zaměstnal a mohl jim vyplatit zaslouženou mzdu.

Plán města Karla IV., byl řešen s takovou rozvahou a prozíravostí, že město vyhovovalo svou rozlohou celých 5. století. V době Karlově se opět stavěly nové kláštery (např. pro slovanské benediktiny, servity, lateránské kanovníky aj). Jejich kostely s věžemi obohacují dodnes siluetu města.

Tvář města se radikálně změnila až v období baroku. Po bitvě na Bílé hoře odcházeli ze země nekatolíci a Praha se začínala vylidňovat, k čemuž přispěla i následující 30ti letá válka. Pražský hrad se stal vedlejším sídlem Habsburků. Nově přicházející cizí, válkou zbohatlá šlechta, vykupovala domy a slučovala městské parcely pro své reprezentační záměry. Například na místě 30ti domů na Malé Straně, vznikl palác Albrechta z Valdštejna.. V r. 1648, v době kdy byla Praha obležena Švédy, se Habsburkové rozhodli přeměnit ji v barokní pevnost. Velkou část nákladů však muselo nést město samo. Díky tomu ještě koncem 17. století vlastní městská zástavba působila chudě, ve srovnání s novými náročnými stavbami zbohatlíků a církve.

Aktivita města se začala zvyšovat až v posledním desetiletí 17. století. Vynikající jednotlivci, jakými byli architekti Jean Baptiste Mathey, Giovanni Battista Alliprandi, Kryštof Dientzenhofer, Jan Santini-Aichl, Kilián Ignác Dientzenhofer, František Maxmilián Kaňka, sochaři Matyáš Bernard Braun, Ferdinand Maxmilián Brokof, malíři Petr Brandl, Václav Vavřinec Reiner, změnili vzhled města. Jeho středověký charakter se proměnil v město s novými zajímavými dominantami. Vznikaly ulice s novými průčelími a náměstí s krásnými detaily.

K novým stavbám patří např. velkolepý Černínský palác na Loretánském náměstí a tři obrovské jezuitské komplexy ( Klementinum, Malostranská a Novoměstská kolej). Byl postaven chrám Sv. Mikuláše se svojí kupolí, čímž vznikla na Malé Straně nová výrazná dominanta. Silný výtvarný účinek má i nejkrásnější Křížovnické náměstí. Pohledy na plastickou výzdobu městských prostor jako jsou kašny, morové sloupy, sochy, výzdoby portálů a atik paláců jsou velmi působivé. Byly umísťovány s neobyčejnou citlivostí do nejkrásnějších míst. Například na Maltézském náměstí je to socha Sv. Jana Nepomuckého, na Karlově mostě je celá galerie soch. Některým částem města, například Vyšehradu, vtiskly zase svůj ráz pevnostní hradby. Byla provedena i sjednocující úprava průčelí Pražského hradu. Hmotu města v 18. století, díky vyspělému baroku, tvoří namísto jednotlivých staveb již urbanisticky pevně skloubené celky. Platí to především pro zástavbu na Malé Straně. V r. 1784 byla spojena samostatná královská města v jedno město, Prahu.

Další vývoj architektury zvaný Klasicismus, byl spojen s nastávající průmyslovou revolucí. Řemeslná výroba se měnila ve strojovou velkovýrobu v továrnách. Měšťanstvo začalo zaujímat dřívější pozice církve a šlechty. Významu nabýval racionalismus. Stavební činnost postupně začali řídit správní krajské a zemské úřady. Díky Pražskému institutu inženýrství, který založil r. 1707 Kristián Vilém Willenberg, byla odbornost a úroveň nových staveb velmi vysoká. Stavební předpisy určovaly např. maximální výšku budov, nebo řešení střech. Začaly se využívat železné a litinové stavební konstrukce. Na pustých návrších se budovaly sady a nové městské komunikace. Novým významným úkolem se staly stavby úředních budov, škol, nájemních domů, kasáren i nemocnic.

Zároveň se uplatňoval i romantismus při přestavbách zámků, při budování umělých zřícenin, altánků a jeskyní v parcích. Styl středověkých slohů se napodoboval při stavbách kostelů, radnic, úředních budov, škol i nájemních domů. V r.1781, po zrušení nevolnictví, se za prací do Prahy začínali stále více stěhovat venkovští lidé. Stavěly se nové nájemní domy, různé přístavky u stávajících domů nestačily. Nájemné se platilo i za bydlení v suterénech. Budovala se nová předměstí. Na Špitálském poli byl v r. 1817 založen Karlín, pojmenovaný podle císařovny Karoliny Augusty. Druhým pražským předměstím byl pak v r. 1838 Smíchov. Vyrůstaly Vršovice a Nusle. V r. 1875 se staly městem i Královské Vinohrady a Žižkov. Břehy Vltavy byly postupně regulovány a vznikala pražská nábřeží. První bylo Františkovo, dle návrhu architekta Bernarda Grubera ( dnešní Smetanovo). Uprostřed je malé náměstíčko s pomníkem císaře Františka I. a s fontánou ve tvaru gotické věže. U dnešní Národní třídy byl postaven v letech 1839 – 1841 řetězový most (v r. 1899 -1901 byl nahrazen žulovým mostem Legií).

Praha byla v r. 1866, po prusko – rakouské válce, prohlášena za otevřené město, tzn. že přestala být pevností. Začala se používat parní železnice. Díky ní se rychle rušily hradby. Vznikala rozsáhlá nádraží. V letech 1845 - 1846, to bylo dnešní nádraží Praha střed, z r. 1870 dnešní Hlavní nádraží a z r. 1875 Severozápadní nádraží Těšnov. Pro železnici sloužil Negrelliho Karlínský viadukt a Železniční most spojující Nuselské údolí se Smíchovem. V r. 1876 byl postaven i most Palackého. Na místech zrušeného opevnění se budovaly souvislé zelené pásy, vznikaly i další veřejné městské sady.

Koncem 19. století se zdrojem inspirace v architektuře stala italská renesance. Tento mezinárodní sloh měšťanstva tzv. Novorenesance se uplatňovala při stavbách peněžních ústavů, parlamentů, divadel, koncertních síní, muzeí, ale i škol a dalších.

Z hygienických důvodů došlo začátkem 19. století k asanaci čtvrti Josefov, dle rozhodnutí městské rady z r. 1885. Toto bývalé židovské město, později útočiště chudiny, bylo připojené k Praze v již r. 1850. Zbořilo se asi 600 domů alehlavní památky naštěstí zůstaly včetně hřbitova. Na jejich místě se vystavěla nová čtvrť, dle návrhu geometra Alfréda Hurtiga. Tato změna je dodnes velmi problematická. Sice došlo k lepším hygienickým podmínkám, ale zároveň došlo ke zničení části historie a památek velké hodnoty. Ze staré zástavby se zachovala bývalá radnice, šest synagog a již uvedený starý Židovský hřbitov. Přestavba městského jádra byla uskutečněna podobně, jako v jiných Evropských městech. V návaznosti na asanaci, byl postaven přes Vltavu v letech 1905 - 1908 most Svatopluka Čecha. V letech 1908 -1912, vznikl most Hlávkův a v letech 1911-1914, most Mánesův.

Novorenesance se stala v  českých zemích vyjádřením hospodářského a politického osamostatňování národa, moc rakouské vlády slábla, český národ obnovil vlastní historii a kulturu. V poslední třetině 19. století bylo postaveno Národní divadlo, vysoké školy ČVUT, UMPRUM, Filosofická fakulta, Rudolfinum, Národní muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum, Muzeum hl. města Prahy, Slavín (společná hrobka slavných osobností národa). V duchu české novorenesance, se dle architekta Antonína Wiehla stavěly i nové domy. Věda a umění českého národa dosahovala Evropské úrovně, což bylo prezentováno v r.1891 na Zemské Jubilejní výstavě v nově vybudovaném výstavním areálu v Holešovicích. V rámci výstavy vyrostla i kovová, osmiboká, 60 m vysoká rozhledna s 299 schody, bludiště a lanovka na Petříně. Vojenské cvičiště na Letné se změnilo na plochy pro sportovní využití, u řeky sloužila měšťanská plovárna a v sadech Hanavský pavilon. Mohutný územní celek Praha, byl v uměleckém vývoji dovršen. S koncem 19. století končila doba historismu (napodobování historické architektury) a eklektismu (zájemné míšení).

Začalo se stavět účelově a dle nových technických možností. Rodila se doba secese se zaměřením na dekoraci. Ovládala vnějšek i vnitřek domů. Postupně se secese, vyjadřovaná tvarem rostlin a květin měnila v secesi geometrickou, se spirálami, pravoúhelníky, elipsami až koncem prvního desetiletí přešla v modernu. Na konci prvního desetiletí 20. století se zrodil tzv.český architektonický kubismus. Tento sloh s hladkými fasádami a jednoduchými geometrickými prvky, nikde jinde v Evropě není.

Po první světové válce se hrana, šeď a špice v architektuře spojovala s poraženým germánstvím a tak se začal uplatňovat (rondokubismus) tzn. barevný národní sloh. V r. 1918 byla Praha zvolena za hlavní město nově vzniklého státu. Stavěly se obchodní domy, banky, obytné domy a celé čtvrtě. V duchu tradicionalismu, později konstruktivismu vznikaly budovy ministerstev, fakult, výstavních hal, hotelů, různých podniků. Z konce 20.let 20. století jsou i některé stavby (tzv. monumentalismus), jenž se uplatňují i v panoramatických pohledech na Prahu. Mezi nimi je to Národní památník na Žižkově, s jednou z největších jezdeckých soch na světě, nebo kostel Nejsvětější srdce Páně s hranolovitou věží vysokou 42 metrů a hodinami v průměru 7,6 metru.

Od architektonické tvorby se nyní očekávala funkčnost, cenová dostupnost a ekonomičnost jednotlivých objektů a staveb (funkcionalismus). V době funkcionalismu vznikaly v zahradních vilových čtvrtích pro architekty, podnikatele, umělce aj. v nákladně upravených zahradách zajímavé rezidence s vnější, jakoby strohou úpravou, ale uvnitř  exkluzivně upravené a zařízené dle návrhů architektů. Tak v  letech 1923 – 1933 vznikly výstavní rodinné domy na Ořechovce a Babě. Pro méně movité, vyrůstaly kolonie rodinných domků se zahrádkami. Převážnou část pro bydlení obyvatelstva však tvořily byty nájemní, v různých cenových kategoriích. Zvyšující se počet obyvatel potřeboval nové školy, obchody, obchodní domy. Většina z nich slouží dodnes. V letech 1931-1934 bylo vybudováno civilní letiště. V době 2.světové války došlo ke stavební stagnaci.

V následujících letech v době tzv. socialistického realismu, se stala hlavním cílem hromadná bytová výstavba rovnoměrného standardu s ohledem na ekonomii a krátkou dobu stavebních lhůt. Vznikaly postupně pražská sídliště (Solidarita, Petřiny, Invalidovna, Pankrác I.a II., Severní město a další), hotely, budovy pro služby a administrativu, kulturu, fakulty vysokých škol, obchodní centra, polikliniky a nemocnice. Zvýšený počet cestujících vedl k výstavbě dopravních staveb, jako je rozšíření Ruzyňského letiště, odbavovacích hal na nádražích, nové mosty (Švermův, Barikádníků, Barrandovský, Nuselský) a naposled i stavbu Pražského metra. Do architektury nedávné současnosti zahrnujeme stavby jako např. Hotel Internacionál, Intercontinentál, Panoráma( Corinthia Towers), Olympik, Palác kultury, Nová scéna Národního divadla, Federální shromáždění (Svobodná Evropa), stadion Sparta, tenisový dvorec na Štvanici, Folimanka, Stadion na Strahově, plavecký stadion v Podolí, obchodní dům Kotva, Dům bytové kultury, Máj (Tesco), Družba, Dům módy a potravin, Planetárium, Bruselský pavilon…...

Po sametové revoluci v r. 1989 se Praha začala zbavovat totalitní šedi a po opravách a úpravách zanedbaných fasád z minulých let se změnila v nádherné barevné a výstavní město. Původní se na mnoha místech zrcadlí ve sklech nově postavených paláců a budov (Tančící dům na nábřeží, palác Myslbek na Příkopech, Karlovo náměstí Karl platz- centrum, centrum na Pankráci Bárrova a Brumlovka, Anděl na Smíchově, Danube Haus v Karlíně, palác Euro Na Můstku aj.)          

Grafické a programové zpracování ©2015 - 2017 GMMEDIA | Obsah ©2015 - 2017 ITID, s.r.o.

Top